Monča K. – 27.4.2018

Tak opožděně píši za pátek. Vlastně, když to tak zpětně vezmu, to pro mě byl jeden z nejzajímavějších dnů. Mno a tak se s vámi o něj podělím:)

Páteční ráno začalo vřeštěním nemile proslulého přístroje. Ano, byl to všemi milovaný budík. Bylo pár minut po páté když jsem – ne úplně ochotně – vylézala z postele. Jelikož jsem trubka a nemůžu se nachystat v klidu den předem (proč dělat věci jednoduše, když jdou složitě?), začala jsem pobíhat po pokoji a shánět potřebné věci. Po zhruba půlhodince jsem měla vše hotovo, tak jsem ještě zjistila co nového ve světě, přečetla si denního borce, zahrála si na chvíli na počítači, protáhla se a šla se na minutku otužit. Po zběžném mrknutí na hodiny mi bylo jasné, že mám tak trochu problém – nestíhám autobus. Takže rychle hodit krosnu na záda, batoh s věcmi do školy do ruky a hladová vybíhám směr autobusové nádraží. Naštěstí díky opravě silnice na trati autobus stíhám. Na cestě do školy se učím do zeměpisu, v čemž pokračuji do začátku první hodiny. Zde přichází “hodina pravdy”, tedy pokusit se udržet informace v hlavě a přenést je na papír. Po dopsání testu odcházím z hodiny a vydávám se směr jazykovka, kde mě čeká asi největší výzva celého roku – ústní část FCE zkoušky. (=First Certificate in English, anglická zkouška úrovně B2) Upřímně, v jazycích zrovna nevynikám a komunikace mi jde ze všeho nejmíň. Ale tak, když jsem zvládla napsat esej v angličtině, co bych nezvládla pár minut mluvení, že? Kupodivu mi ten optimismus vydržel skoro celou zkoušku. Po 14 minutách přichází verdikt, který mě upřímně absolutně šokoval – prošla jsem! Jelikož mě většina z vás nezná, nemůžete tedy pochopit, jaký je to zázrak. Něco jako David a Goliáš, absolutně nečekaný výsledek. Po pár minutách, co jsme to s kamarádkou probíraly, se vracím zpět do výuky. Po hodině jdeme na představení Pan Kaplan má stále třídu rád, odkud odcházím s filozofickou otázkou; může Bůh kouřit? Abych pravdu řekla, už pár dní nad tím přemýšlím, co myslíte vy? Následně si skočím do jídelny na oběd a chci si vyzvednout krosnu, kterou jsem si nechala u třídní v kabinetu. (do skříňky by se mi fakt nevešla:)) Jenže mě čeká nemilé překvapení – kabinet je zamčený. Co teď? Oběhám celé patro, ale nikoho s klíčky nenajdu. Běžím tedy do jídelny o dvě patra dolů a budovu vedle. Taky nikdo. Vracím se do 3. patra (vlastně 2., ale kvůli smysluplnosti číslování učeben označuju přízemí jakožto 1. patro) zkontrolovat, jestli se náhodou někdo nevrátil. Nevrátil. Kouknu na hodiny a s hrůzou zjišťuju, že do odjezdu mi zbývá 20 minut a to nemám koupenou zpáteční jízdenku ani jídlo. Seběhnu tedy o patro níž za zástupkyní ředitele, třeba bude mít klíče. Pro jistotu tam není. Naštěstí se na mě usměje štěstí v neštěstí a objevuju sekretářku, která mi klíč sežene. Závod s časem tedy může pokračovat. Rychle přeskládám krosnu, aby se mi tam vlezla část věcí ze školy a vyrážím směrem na nádraží. Po cestě si stihnu ještě koupit malou sváču na cestu. Ale čeká mě další rána pod pás. Autobus čeká na zpožděný spoj, což mi absolutně nevyhovuje, jelikož mám na přestup necelou minutu. Zatímco nervozní propočítávám všechny zbývající možnosti, dojíždím do Rousínova. A co nevidím, navazující spoj do Brna! Štěstí na mě znovu usmálo, takže mohu pokračovat dál. V Brně už jen probíhám Vaňkovkou, kupuji jídlo na večeři, a docházím na místo srazu tak akorát. Ted si tak uvědomuju, že jsem ještě nenapsala, kam a s kým že to vlastně jedu. Ok, to se musí napravit. Tak tedy, díky ViBuChu (=vzdělávací ikurz pro budoucí chemiky) jsem se dostala na jarní setkání řešitelů a exřešitelů. Byla jsem trochu nervozní, jelikož jsem tam nikoho neznala, ale to se brzy změnilo. Když už jsme byli na srazu téměř všichni (pár lidí uvízlo v zácpě, a tak jeli do Lelekovic po vlastní ose), vyrazily jsme na vlak. Po cestě jsem se zakecala s ostatními cestujícími, tak jsem málem přejela zastávku. Naštěstí jsem si toho včas všimla, takže jsme se pak nemuseli hledat ve Žďáru. Cesta na lelekovickou skautkou základnu byla opravdu nádherná a stejně tak i klubovna sama. Po ubytování jsme hráli hry, poslechli si pár přednášek a zbylý volný čas jsem vyplnila cvičením a čtením. K večeru jsme si u táboráku opekli špekáčky a zazpívali písničky. Zbytek večera jsme se bavili, procházeli po areálu a podobně. Nádherný den. Ale přeci na něm byl malý šraloup. Bylo 23:53 když jsem si nabídla čokoládový muffin od kámošky a pochopitelně tak porušila den bez sladkého. Trochu mě to mrzelo, ale ten muffin byl mega dobrý! Spát sem šla až v sobotu, ale to už je jiný příběh.

Doufám, že se mi teď podařilo zapsat vše, minule jsem na spoustu věcí zapomněla (třeba na otužování a protahování, které dělám zásadně těsně před spaním)

A na závěr mého posledního dne borce bych se chtěla trochu poohlédnout zpět. Důvod, proč jsem se přihlásila, byl prostý – překonat svou nesmírnou lenóru. Což se mi celkem povedlo. Možná znáte ten pocit, když si říkáte, že na nic nemáte čas a nemůžete se věnovat věcem co vás baví. Omyl. V tomto bludu jsem žila celkem dlouho, ale věci se změnily. K lepšímu. Naučila jsem se lépe organizovat svůj volný čas, mnohokrát se překonala (přestala jsem se chovat jak závislák na fb, požírat kila sladkého, dokázala jsem překousnout strach z výšek při výzvě na stromě, zlepšila své fyzické schopnosti a mnoho dalšího …) a přesunula se od nudného přežívání k záživnějšímu žití. Tímto opravdu moc děkuji organizátorům, co mě k této změně nakopli. Velmi si toho vážím a zároveň vás obdivuju za to, kolik lidí jste dokázali inspirovat k podobným změnám. Hold asi dobrý oddíl:D

Ještě jednou moc díky a přeji všem krásných posledních pár hodin borce. Pořádně si je užijte a borcujte i nadále! 

S úsměvem na tváři Monča K.

Potvrzení o účasti (v černém rámečku je adresa bydliště)

Část testu ze zeměpisu (chybí provincie, subprovincie a hl. vrcholy)

Napsat komentář