Hanča B. – 27. 4. 2018

První dnešní probuzení mi zajišťuje Petřička o půl druhé ráno. Druhé o tři čtvrtě na čtyři. Naštěstí stačí nakojit a spíme spokojeně dál. Možná jste četli můj předchozí den borce – Peťka je to mimčo, které mě tenkrát ještě kopalo do břicha zevnitř. Kolem půl sedmé se budím sama, protahuju se a venčím psa. Pak se opět hlásí o jídlo Peťka a opět hned usíná, takže můžu pokračovat protažením a otužováním.

Následně budím Marušku a jdeme se společně nasnídat. Teda snídani společně jen začínáme a zatímco se Maruška ještě láduje domácím mysli (nechce se mi hledat přehlasované u, tak kradu název Emcu), já dávám prát prádlo, vyklízím myčku a umývám nádobí, které je třeba umýt ručně – po včerejším pečení je ho hromada.

Moc nevím, co nám vždycky ráno tak trvá. Než jsme všechny tři připravené vyrazit ven, stihne doprat pračka, tak s Mařenkou ještě věšíme. Kolem desáté konečně vyrážíme do obchodu a na hřiště. Na hřišti potkáváme známé ze školičky, tak si plním povídání s maminkami.

Domů se vracíme ve dvanáct, vařit dnes nemusím, oběd máme hotový ze včera. Po obědě využívám toho, že Mařenka je při jezení opět pomalejší než já a Peťka spí, dělám krém a slepuju korpus dortu, který jsem pekla večer. Když je hotovo, jdeme s holkami odpočívat (relaxovat) do postele.

Je pátek, takže se Pája vrací z práce brzo a hned vyrážíme k babičce, kde se dneska pečou koláče na zítřejší oslavu 65. výročí svatby prababi a pradědy. Tam porušuju den bez mlsání – Maruška dostala od prababi lentilky a já jako správná matka myslím na její zdraví a nemůžu tedy dopustit, aby je snědla celé sama (no a navíc ty koláče a večer budu dělat svoji oblíbenou polevu na dort).

Od tama se vracíme až večer, takže rovnou koupeme holky a zatímco se Maruška chystá do postele a Peťka je spokojená u tatínka, já se pouštím do polevy na dort. Potom si jdu lehnout k Mařence do postele, dokud neusne, nakojím Peťku a přichází pro mě velká chvíle, na kterou jsem se těšila už hodně dlouho. Mám po šestinedělí, takže už mě Pája pustí běhat Oklepávám prach z běžeckých bot, horko těžko se soukám do běžeckých kalhot a při pohledu do zrcadla konstatuju, že je nejvyšší čas. Volím jen tříkilometrovou trasu, ať to na poprvé nepřepálím a naplno si užívám noční atmosféru.

Doma teď už jen píšu toto povídání, dojdu si schody do dvou set a pokud svaly nebudou moc protestovat, dodělám nějaké kliky a výdrže. No a pak už jen umýt zuby a spát

Napsat komentář