Káťa – 14. 4. 2018

Dnešní noc byla příšerná jako vždy. Jsou tu tvrdé postele a pořád tu někdo mluví, taky v noci přivezli dvě nové holky. Vzbudila jsem se ještě před budíčkem, ještě před zvonama v šest.

Nevím jestli ti ještě vydržím a nechápu proč bych tu měla být. Já jsem se přece zabít nechtěla. A mezi ty blázny nepatřím. Mám strašný hlad a nejradši bych spala celý den.

Jdu se namalovat – černé stíny jako vždy – ale vypadám pořád stejně strašně. Vybírám, které amulety mě udrží u života dnes – volím ten, co čerpá energii že slunce, pak vražedný a pak ptáčka, který má pěkně ostrý zobák. .. jsem docela pyšná, že mi ho nezabavili.

Pak už mě volají na léky, tentokrát nemám sílu a chuť je obelhávat a polykám.. třeba to alespoň zmírní depresi. Lehám do postele a hledám amulet na zmírnění negativních efektů léků. Ještě si nejsem jistá jestli i pozitivních… Pořád mám děsný hlad…

Vylézám tedy z postele a po cestě nezapomínám všechny vraždit pohledem. Ještě je moc brzo… snídaně bude až za čtvrt hodiny. Vracím se zpět a po cestě nacházím okno, kam svítí slunce. Sedám do okna a čerpám energii. Slyším, že ostatní dělají pozdrav slunci… pitomci, ani na něj nevidí, tam kde jsou. Já jsem teď propojená se sluncem. Přichází kolem mě dolů a sestra se ptá, proč nejsi na snídani, s nadějí se k nim přidávám a zjišťuji že pořád není. Jsem na ní naštvaná. Co mě má co rušit, když je to na nic… Vracíme do okna, další sestře odsekávám, že půjdu na snídani až bude, ne dřív.

To je vrchol, já se tady fakt zblázním, nenávidím to tady, oni pod tu marmeládu na chleba nedali máslo. Doktor je arogantní jako vždy a vůbec si nás nevšímá. Ven se půjde až bude chtít on a nakopl Teru jen protože si ji nevšiml. Beztak už teď chlastá.

Po dvou chlebech(… chápejte, mám opravdu hlad…), při kterých mám pocit že se sebepožkozuju více než kdykoli s pomocí ptáčka, jdu spát. Ty jejich prášky mi berou jakoukoliv životní energii. Příště nic nespolknu.. Mám pocit, že mi stejně nepomáhají.

Sestra se stará, ale já jsem jen unavená, proč mě sakra nenechají ani spát! Zachraňuje mě psycholog(… podle mě je dost divný, nechápu proč je na nás tak hodný…) a říká, že do skupinové terapie klidně odpočívat můžu, taky mi slibuje chleba s máslem. Snažím se spát.. Ale tady stejně nikdy doopravdy nejde usnout.

Donutili mě vstát, ale nic se neděje. Zase jen čekáme a nudíme se, jak já to tady nesnáším. Trhám si kus mandaly a kradu si k sobě všechny černé a fialové pastelky. Výsledek bude za dlouho, ale co tady taky dělat. Ostatní pacienti se perou o audienci u toho **** doktora a snaží se ho přesvědčit.. To ale nemá smysl, je to *****

Místo terapie nás svolává pokoje a sestra na mě nahrává, že mám u sebe zapalovač a přednáší falešné důkazy. Nenávidím ji, proč jsou všichni proti mě? Všechno samozřejmě popírám a nakonec mě zase zachraňuje psycholog, který říká, že když to popírám, tak funguje presumpce neviny a že trest co vymyslel doktor, a tedy že nepůjdeme ven je blbost, protože jsme tu pořád zavření a že naopak půjdeme ven.

Chvíli jsme ještě dole a s potrhlou hippizačkou domlouváme stavbu labyrintu, ve kterém zabijeme doktora a hlavní sestru. Ti se mezitím hádají které časopisy jsou pro nás vhodné a které ne. Domlouváme schovku a seznamuji se s hippizačkou. Skrýváme se spolu a spolu vyhráváme.

Venku máme soutěž o sbírání vajec – vítěz dostane kafe nebo čokoládu. Já se ale starám o to najít nějaký provázek na woodoo panenku a postavit ten labyrint. U toho dělám že hledám a mám 4 vejce. Hippizačka má taky 4 a domlouváme se že si čokoládu rozdělíme. Jsme první.. Dokonce stříháme udělat labyrint a první ritual smrti pro doktora i sestru, nacházím provázek a získáváme zapalovač. Taky se mi daří ovlivnit personál, abychom hráli labyrint síť kde si předáváme provaz z ruky do ruky. Odpalujeme si před nosem personálu kvalitní kus provazu a ještě se do sítě zamotává hlavní sestra. Takhle dobrou náladu jsem už dlouho neměla. Už chápu proč tu jsem. Mým osudem je zachránit ostatní tím, že se zbavím doktora a hlavní sestry. Pak skončí tyranie. Tento osud asi sdílím s hippizačkou. Stávají se z nás komplici. Ten den nás ještě třikrát budou prošacovat, ale ona je hustá a nikdy u ní nic nenachází.

Vracíme se.

Samozřejmě máme trest, že není dopolední svačina. Nicméně mi psycholog donáší chleba s máslem a marmeládou. Přede všemi!

Konečně přichází program.

Na terapii už se všem nakoupil vztek na doktora a všichni tak přednáší jako hlavní problém jeho. Hmm asi k nim začínám cítit lehkou sympatii.. Úplně blbí nebudou.

Při volbě zvířete co představuje můj problém, říkám, že je to pro mě právě doktor. Ve dvojici pak se mnou chce být víc lidí, než jsem tady s nimi doteď kdy mluvila. Hmm, že by se tady se mnou někdo bavil? Vybírám si tu opilou holku, co přijela večer. Působí že kromě kocoviny by mohla být normální. Já ji hraju buldoka, který představuje alkohol a čím víc pije, tím jsem větší. Je to docela blbost, ale docela mě to baví. Ona si hraje na doktora a já se mu směju, že už to má spočítá éru týdne umře. Na konci pár dvojic sdílí své zážitky a dva lidé dokonce plakali. Z toho co říkají jsou dost směšní.. Ale nějak se v tom nerýpeme.

Chystáme místnost na oběd. Je to nefér, personál na úplně jiné rizoto než my. S kořením, sýrem a nerozvařené. Fakt je nenávidím, ale změna bude brzy a pomsta sladká.

Hippizačka je fakt mimo, naprosto věří ve všechny ty žvásty o auře a karmě a pořád se usmívá. Baví mě, jak to ostatní lidi děsí. Mě to připadá neškodné.

Po obědě jsou další prášky, tentokrát si je ukrývám na pozdější pokusy. S hippizačkou plánujeme co podpálíme a nakonec vyhrává sesterna. Když se to dozvídá hlavní sestra, strašně šílí a dostáváme další trest. Ani nevím už co. Dole hrajeme různé deskovky. Ty nám časem taky zabavili. Ale to předbíhám.

Je dost nuda. Všechny věci co jsme si přinesli z venku a schovali ve skříni někdo našel a zcizil. Nacházím ale nový provázek a u hraní vytvářím woodoo doktora. Někdo si toho všimá, ale naštěstí nevzbudí pozornost sestry. Taky doktorovi woodoo trochu škodím ptáčkem. Je rozčilený a hádá se se sestrou. Chlastá. Všichni to víme a je nám k smíchu. Hippizačka zjistila, že ta nová, co se mnou byla ve dvojici odnáší doktorovi a cigarety. Práskla nás s zapalovačem.. Který ovšem nenašli..

Tera šla ven, nám to připadá nefér a chceme ven taky. Jakmile je to domluvené, skoro vyrážím, když v tom mě ta nová říká, že je otevřená sesterna. Docela přemýšlím, jestli ji věřit.. Ale já ji nic neřeknu, naopak, teď vím něco na ni. Krademe léky, některé na pokusy a některé na výměnu do kuchyně. Já je opět schovávám tak, že je nakonec najdou 😔. Ale mezitím jdeme ven a sdílím info s hippizačkou. Souhlasí, že jsem svoje schovala tak že ta nová neví kam. Nevěříme jí.

Mezitím co venku zlepšujeme naše bludiště, vevnitř nastává drama. Největší blázen se zamyká na pokoji a sestry zjišťují, že chybí léky. Zbytek odpoledne jsme zavření v jídelně a já si uvědomuji že veřejně nikdy nikdo nic nepráskl. Je fajn, že je nálada proti personálu.

Na večeři dostáváme hnusnou kaši. To je zase vtip.. S Hippizačkou domlouváme večerní obětní spálení woodoo panenek. Vytvářím ještě jednu pro ni. Vrchní sestru. Všichni pořád pomlouvají doktora, ale zároveň se u něj prosí o audienci.. Pokrytci..

Večerní léky.. Já nedostávám. Připravujeme večerní rituál. Jdeme na oko spát.

Celou noc ta bláznivá blbne, že ji odvezou na pokusy a voperují čip. Už byla na samotce, kde si vykousala červy z ruky. Dělají binec, až ji dovedou a nám dají prášky na spaní. Nepolykám. Bude se hodit na pokusy.

Tera dostala epilepťák. Doktor netušil, že si už dál prášek sama a teď je předávkovaná. Odjíždí rychlou.

S Hippizačkou prcháme na záchod, ale moc to hlídají.. Rituál budeme muset zvládnout na pokoji..

Kombinuju malé množství léků, abychom se dostaly do transu pěti kterém bude rituál lepší. Otevíráme okno a mluvím se souhvězdíma. Zapalujeme panenky, pohazujeme na ně fialky.. A už je někdo k nám do pokoje. Utíkáme do postele, ale jsme jasné.. Píchají nám injekci a znehybňují. Kombinace léků a injekce se brzo dá znát a volají další rychlou. Odjíždím zpět do Káťi a loučím se s Lucií.

Chvíli si povídáme s hráči, jejichž postavy už nehrají a pomalu končí larp. Jsem vysílená, ale plná dojmů a zážitků.

Čteme si dopisy, či jsme psali před začátkem a píšeme svým postavám nové. Překvapuje mě, jak pod pokličku člověk nahlédne. Snažím se Lucii vysvětlit, že se musí přestat přetvarovat alespoň před sebou a že když se neotevře, nikdy nebude doopravdy žít. Je mi jí líto, i když je nebezpečná víc pro druhé.

Přichází hostina a reflexe. Jsem strašně vyčerpaná a jdu spát.

#Asylumlarp

Mohu jen doporučit

2 komentáře: „Káťa – 14. 4. 2018

  1. Ahoj, je to larp. Kde se člověk už probudí jako postava. A celý je v psychiatrické nemocnici. Je to Mega zážitek a moc doporučuji. Část článku je psaný z pohledu postavy a jen malý kousíček na konci z mého. 😉

Napsat komentář