PLUTO – 15. 4. 2018 – Den two :)

Tento příběh se mohl stát mi nebo někomu z vás.

Již večer jsem si uvědomil, že už dále nemohu, a tak je třeba vyhledat lékařkou pomoc. Hned ráno jsem vyrazil směr poliklinika. Napadlo mě, že pojedu na bruslích, ať mám nějaké ty body. Doma nacházím pouze brusle na led, ale to mě neodradí od mého záměru. S heslem: „Silen buď a nepovol“ jsem se vydal za panem doktorem. Naštěstí lékaři sídlí hned vedle našeho baráku, ale i tak jsem poctivě obkroužil budovu tolikrát, než jsem měl 15 km v nohou. Dokonce i nějaká paní měla radost, že stará cesta se už ničí a brzo bude nová. Nyní mě čekalo několik pater. Poctivě počítám každý schod a při pětistém zjišťuji, že ještě nejsem nahoře. Nemohu plýtvat energií a tak přemlouvám paní uklízečku, ať mě zbytek schodů vynese. Nemluvila česky a za menší obnos z peněz ze střediskové kasy to pro mě udělala. Čekárna byla k prasknutí zaplněna a tak využívám čas na relax, přátelství a hlavně povídání. Po 30 minutách bohužel paní důchodkyně nechce pochopit, že už se nechci bavit o nemocech a tak ji nenápadným stiskem ochromím. Tohle jsem se naučil jako batole ve Vietcongu. Po zdlouhavých hodinách čekání, které jsem vyplňoval vařením, otužováním a hraním na kazoo, jsem se konečně dostal na řadu. Slušně pozdravím a mezitím, než si mě pan doktor našel v databázi, jsem si sundal brusle. Pan doktor se mě táže, co mi teda je, a já mu říkám „Pane Dochtore, já už nemůžu. A potřeboval bych nějaké bobule“. Lišácky na něj mrkám a třepu při tom svým pivním mozolem. Asi mě neslyšel, protože mi předepisuje nějaké vitamíny. Vypínám tedy vysavač, dělám zrovna domácí práce, a důrazně mu povídám: „To si děláte srandu? Pouze vitamíny? Já potřebuju bobule! Dělám totiž Skautského borce a jsem na konci sil!“. Doktor na mě třeští oči, ale já si melu svou „Víte jak je náročné každý den běhat 50 km do školy a počítá se jen 8? Nebo plavat v bazénu, když tam není voda?  A co když mám 120 cm a 150 kg živé váhy a každý bicykl pode mnou rupne a já si musel udělat nový z vlakové nápravy! …“ Chtěl jsem dál mluvit, ale bál jsem se o svůj zlovolný jazyk (např. ježkovy voči nebo takytáborník). Pan doktor na mě nevěřícně hledí. Využívám této chvíle a sbírám odpadky a jako čtení knihy používám kartotéku nemocných. Jakmile se pan doktor vzpamatuje, úzkostlivě volá sestřičku. „Sestro, sestrooo! Zavolejte ochranku“. Jak vejde sestřička, zvolám: „Ahoj, já nevěděl, že jsi taky ze skautu!“ a mocně ji tisknu levici, až chuděrka omdlí. Pan doktor chtěl někam běžet, a tak jsem hned potrénoval vázání uzlů na výzvu a přivázal ho k židli. Ještě jsem mu dal bobříka mlčení, ať ví, že to není jen tak. Najednou je klid a mám čas se podívat na doktorově počítači na film. Během toho jsem musel odolávat bonbonkům, co tam byly pro hodné pacienty. Po dvou hodinách, kdy byla konečná dojemná scéna, se zvýšil hluk na chodbě. Nevšímaje si toho rozbaluji Dostihy a sázky a jdu oslovit někoho, kdo si se mnou zahraje. Místo toho se ale rozletí dveře a v nich stojí ochranka a dva pánové s jakousi kazajkou. Vzadu cosi na mě berlou ukazuje ta paní, co jsem ji uspal. Mou nabídku ke hře odmítli a prý, že ať si vyzkouším kazajku. Nebráním se, určitě bude lepší v tom parnu, než můj kožich z ledního medvěda.  Sice se v ní budou blbě dělat kliky, ale padla mi jako ulitá. Ptám se jich, zda by mě nevzali do divadla či na výstavu. Překvapivě souhlasili i otužování prý bude. Dneska je úspěšný den, tolik bodů!

Přeji všem, co ještě bojují, ať vydrží! Sám za sebe doufám, že budu dělat většinu věcí i jak Skautský borec skončí.

6 komentářů: „PLUTO – 15. 4. 2018 – Den two :)

  1. Nemůžu přestat se smát, škoda, že za to nejsou body, třeba od minuty…. je to fakt dobré, taky to tak nějak vidím, ale přišla jsem na to až teď :))))
    díky!

Napsat komentář