Volpina – 7.4.2018

 

Nechala jsem přítele odjet na víkend k rodičům a těšila se na dva dny samoty plně v mé režii. V sobotu ráno jsem vstala kolem desáté. Velmi záhy jsem se pustila do čtení. Přečetla jsem asi třicet stránek z Pozdravu Tasova od Jakuba Demla. V přestávkách mezi čtením jsem trochu uklízela. Pak už pomalu začal být čas oběda, tak jsem si uvařila své obligátní špagety s passatou, česnekem a sýrem. Po obědě bylo v plánu vypravit se na brusle k Vltavě. Sním už o tom několik let a zatím se mi to nepovedlo zrealizovat a málem to zase nevyšlo kvůli odkládání. Nejdřív jsem telefonovala s kamarádem (čímž jsem si splnila povídání) a pak mě napadlo, že budu chvíli pracovat, abych měla nějaké body za práci. Půl hodiny jsem vymýšlela metodiku zapojení peer konzultantů do terénních služeb, ale pak už jsem se začala cítit trochu stísněně z toho, jak je venku hezky.  Nechtělo se mi hned moc do autobusu a navíc pak přestupovat, takže jsem šla pěšky Ďáblickým hájem až na vozovnu Kobylisy, kde mi navazovala tramvaj. Ta hned jela, což jsem vnímala jako znamení zdaru mého počínání. Na Trojské vystoupily dvě holky s bruslema, které jsem pak sledovala až ke stezce. Šly od zastávky dost nečekaným směrem, který se záhy ukázal jako správný. Pak mi bohužel obsadily jediný schůdný kámen k přezutí, tak jsem potupně zaplula do trávy. Cesta na bruslích pak zároveň byla stezkou odvahy – škoda že už se neplní bobřík odvahy – protože bylo u Vltavy tak narváno lidmi, že se sotva dalo projet. Navíc mě oči kolemjdoucích a kolemjedoucích tak znervózňovaly, že jsem cítila slabost v nohou a jakoby amnézii na jakékoli bruslařské schopnosti. Z toho jsem naštěstí ale vybruslila a pak už jsem kličkovala davem jako by se neřeklo. Projela jsem svižně kolem ZOO a pak už dav trochu řídl. Nicméně když přišel sjezd dost prudkého kopečka, pořád se mi zdálo, že bych skončila v něčím polámaném náručí, tak jsem brusle raději sundala a nandala je znova pod kopcem. Svou krasobruslařskou jízdu jsem skončila až v Zámcích, kde byla poslední ze série hospod, a kde jsem si dala pivo a koukala na řeku, takže si můžu zapsat relaxaci. Pak jsem ještě pokračovala až do Zdib, po cestě bylo pár docela prudkých sjezdů, ale teď už jsem (asi po tom pivu) na ně měla odvahu. Když jsem dojela k ceduli Zdiby, uvědomila jsem si, že jsem přejela odbočku, kterou jsem se chtěla vydat pěšky do Bohnic na autobus 152. Šla jsem tedy už se sundanými bruslemi zpátky skoro až k hospodě a nakonec odbočku našla. V lese v drahanském údolí nebyla ani noha. Miluju tu cestu, je taková zastrčená a nikdo o ní moc neví. Je to taková pěšina asi dvacet metrů od silnice, ale mezi nimi je hluboká propast. Všichni, kdo šli tím směrem, šli po silnici, jak jsem mohla vidět, než se cesta odklonila. V Bohnicích jsem byla docela rychle, jsou to dva kilometry, a pak jsem pokračovala dál na sídliště Čimice. Místy jsem bloudila, cesta co jsem znala, byla zasetá obilím. Nakonec jsem ale šťastně dorazila na autobus a domů.  Doma už jsem jen hrála slovní fotbal a koukala na film Co den dluží noci až do roztrhání duše a do jedné do rána. Na závěr si nemohu odpustit, abych nepoděkovala organizátorům téhle hry. Nejradši bych psala jenom o tom, jakým zázračným způsobem mě tahle hra zbavila dva měsíce trvající deprese, ale spokojím se s čirým „díky.“

 

1 komentář: „Volpina – 7.4.2018

Napsat komentář