Kája N. – 11.4.2017

Chtěla bych vám říct, že od minula se mnohé změnilo a ze mě je teď ke konci soutěže pravá borka. Jenže to bych lhala a maminky říkaly, že lhát se nemá, a pak je tady ještě ta věc, taková ta skautská, co říká, že skaut je pravdomluvný. Takže abych to shrnula: žádný velký posun se nekonal.

Ale abych nebyla pouze pesimistická, musím přiznat, že jedna drobnost by tu byla: otužování. Nesnášela jsem ho a při kontaktu s ledovou vodou mi prsty na nohou i vlasy na hlavě úpěly chorální serenádu vypovídající o jejich utrpení. Vlastně tiše úpěly za mě, protože jinak bych musela já a nahlas. A dnes chodím po probuzení pod ledovou vodu dobrovolně a ráda, dokonce si ten chladivý pocit i užívám. Nechápu sice, jak k tomu došlo, ale rozhodně je to lepší než trpět. Na sebepoškozování jsem nikdy moc nebyla.

Den to byl velmi poklidný a milý a namísto nadprůměrných výkonů v plnění úkolů jsem ze sebe dostala pouze silný podprůměr. Takový lazy day. Na ty jsem poměrně dobrá. Bylo krásné počasí a lidi tak nějak veselejší a mi bylo hezky, takže mě nemohla rozhodit ani obvyklá dopravní zácpa, ani návštěva úřadu, která mě na konci této cesty − sice poměrně krátké na kilometry, ale zato dlouhé v trvání – čekala. Jenže i lidé na úřadu byli milí a navíc mě bavilo sledovat, jak postupně vyvolávají jednotlivce z naší čekací skupinky a jak musí většinou zavolat i pětkrát, než určenému dojde, že se jedná o jeho jméno. Mi to došlo až na potřetí. A to už se chudák paní chystala vyslovit i příjmení, což mohla být zajímavá zkušenost, kdybych se v tu chvíli konečně nezvedla a jí se po tváři nerozlil výraz neskonalé úlevy, že to příjmení teda číst nemusí.

Při vycházení z budovy mě z čista jasna oslovil jeden kluk, který také vyřizoval (a také nejprve vůbec nevěděl, že vyvolávají jeho jméno), a mohla z toho být nádherná romantická historka o seznámení za dne, kdy slunce svými paprsky zalévalo ulice a srdce lidí a pesimisté se museli schovávat ve sklepech, aby je ta špatná nálada náhodou nepřešla. Jenže to bych se nesměla jako obvykle vyděsit, že na mě mluví cizí člověk, a rychle vzít nohy na ramena. A když jsem si po chvíli uvědomila, že bych s ním klidně slovo či dvě ještě prohodila, a otočila se, už ho nešlo vidět.

Takže nezbývalo nic jiného, než si ten krásný den vychutnávat o samotě mezi
tisíci jinými lidmi a projít se zase zpátky domů. Kde jsem si sedla za stůl a koukala na šifry. Ráda bych je i luštila, ale koukání mi šlo lépe. Nakonec jsem nad nimi strávila tolik času, že už byl večer a bylo třeba připravit se k odjezdu na výlet. Nakoupit proviant, rozhodnout se, co vážně potřebuju, pak se rozhodnout ještě jednou, protože půlka těch věcí zas tak potřebná nebyla, aby mi tam nakonec stejně pár blbostí zůstalo. Nevím, jak to máte vy, ale já se nikdy nedokážu sbalit. Ať je batoh velký jak chce, pořád v něm trochu místa schází. Jenže nakonec vždycky přijde hodina odjezdu a vy musíte mít jen ten batoh a jít. Což se naštěstí povedlo.

V batohu byla schovaná i čtečka se staženými šiframi a k mému velkému překvapení a radosti jsem ještě jednu cestou rozlouskla.

Den byl za mnou a dlouhá cesta autobusem přede mnou.

Ale den to byl vážně dobrý.

 

Napsat komentář